Jdi a otevři dveře - ukázky

Dveře
Jdi a otevři dveře.
Třeba je tam
venku strom, nebo les,
nebo zahrada,
nebo magické město.

Jdi a otevři dveře.
Třeba tam pes škrabe.
Třeba je tam tvář,
nebo oko,
nebo obraz obrazu.

Jdi a otevři dveře.
Když je tam mlha,
spadne.

Jdi a otevři dveře.
I kdyby tam byla jen
tíkající tma,
i kdyby tam bylo jen
duté vanutí,
i kdyby tam nic nebylo,
jdi a otevři dveře.

Aspoň průvan bude.

Pohádka
Postavil si svůj domek,
své základy,
své kameny,
své zdi,
svou střechu nad hlavou,
svůj komín,
svůj kouř,
svou vyhlídku z okna.

Postavil si svou zahradu,
svůj plot,
svůj tymián,
svou žížalu,
svou rosu večer.

Uřízl si svůj kousek nebe nahoře.

A zabalil zahradu do nebe
a domek zabalil do zahrady
a všechno zabalil do kapesníku
a šel
sám jako polární liška
chladným,
nekonečným
deštěm
do světa.

O básni
Je to
doutnák,
který podpálíte
někde v trávě,
nebo v jeskyni,
nebo v lokálu
třetí cenové skupiny.

Plamínek běží
mezi stébly,
mezi vyjevenými motýly,
mezi tmoucími kameny,
mezi usínajícími půllitry,

běží,
maličko roste nebo mizí
jako bolest v přespočetném prstu,
syčí, prská,
zastaví se
v mikroskopické závrati,

ale úplně nakonec to vybuchne,
rána jako z kanónu,
cucky slov letí vesmírem,
duní stěny dne
a i když nepraskne skála,
aspoň někdo řekne —

Hergot, něco se stalo!

Váha

A pak je tu ještě taková váha,
citlivá jako nerv
a němá jako kámen
taková váha, přátelé.

Slovo může vážit tunu
a taky nic.
Tisíc mrtvých nemusí pohnout vahadlem
a pláč dítěte může
obrátit pohyb času.
Taková váha.

Znám muže, kterého zachránila
kniha říkadel, ležela
blízko kohoutku od plynu.

Znám ženu, již sterými slovy
v nemoci utěšovali.
Dveře se netrhly a kuchyně se dmula
vůní tlejících milodarů.
A praménky útěchy vytékaly pode dveřmi
a plameny lidskosti olizovaly
duchnu i kredenc a brejle pod oknem.

Ale ona se jen
propadala
do pološera.

A co bylo třeba,
bylo jen sáhnout na její
starou a odpornou nohu,
stačilo se podívat na pokožku fialovou
jako podhoubí námele,
stačilo vynadat dvěma úředníkům
a jednomu samaritánovi
a byla převezena do špitálu
a nohu jí amputovali
deset centimetrů od smrti.

A žije. Bez skučení.

Tak taková váha.

Někdy i pohled váží,
někdy i průvan je těžší
sedlin
a kotelních kamenů,
taková váha, přátelé.

A pak je tu jistý citlivý objem,
v buňce,
ve městě,
v člověku,
kde stačí jediný zásah,
jediný paprsek nebo
jediná zámlka
a všechno se hroutí
nebo roste
jako tajemství svlečené z mlhy
a z nevyslovitelna.